Průvodce Vídní: Café Central

Do kavárny jsem zamířila poprvé před třemi lety.
Tenkrát jsem Vídeň vůbec neznala a v průvodci četla, že Vídeň je kavárenské město.
A já pochopitelně hledala tu nejkavárnější kavárnu. A moje volba padla zrovna na Café Central.
A pochopila jsem proč zrovna tato kavárna patří mezi nejvyhlášenější.
Naprosto mě uhranula svoji atmosférou.
V minulosti sem chodili literáti psát své díla.
A to nejlepší, co si můžete z kavárny odnést?
Jedinečný gurmánský zážitek!
Ano, tady jsem ochutnala ten nejlepší zákusek v mém životě!
Má volba tehdy padla na mangovou kostku a dobře jsem tehdy udělala...

A kam vzít své vzácné hosty, kteří za mnou cestují tu hroznou dálku?
No přece sem!
A tak jsem se po letech znovu vypravila do této kavárny.
Změnil se trochu interiér.
Dortíky stojí nyní uprostřed a ne na kraji, jak tomu bylo před lety...
Ale návštěvnost pořád stejně vysoká.

Tentokrát jsem si dala malinový dortík a taťka Café Central řez.
Musím říct, že jsem byla mírně zklamaná.

Dort nebyl excelentní jako před lety.
Vyšší průměr, ale...
Cappuccino zůstalo stejné = průměr.
Stejně bych vám návštěvu doporučila.
Café Central zůstane asi ta jedinečná atmosféra už napořád...

P.S. Kavárnu najdete u stanice metra U3 Herrengasse. 1 zastávka od Stephansdomu. Takže se dá dojít i pěšky. Půjdete doprava kolem toho drahého hotelu na Stephansplatzu (milovníci Komisaře Rexe si jistě vzpomenou na ten úplně první díl, který se tam odehrával) a půjdete pořád rovně, až se dostanete k cíli. Určitě neminete ;)

Prázdniny! :)

Krásné pondělí! :)

Dlouho jsem se neozvala. Asi už tušíte, že se mně práci nakonec sehnat podařilo. Jenže jsem se musela učit i na přijímačky. Takže jsem nedělala nic jiného, než se učila nebo byla v práci. A rozhodovala se, na kterou univerzitu jít. Hlásila jsem se na dvě vídeňské - UNI Wien a WU Wien a nakonec jsem si zvolila školu, na kterou chci jít zhruba 2-3 roky - WU Wien. Zkoušky byly stejné - test z matematiky a ekonomiky.

V úterý jsem se pak dostavila k výstavišti, kde se zkouška konala. Ve Vídni je to naprosto běžné - moc studentů a málo místa. Takže se pak zkoušky skládají třeba v kinosálu. Trošku mě deptaly hloučky studentů čtoucí Geld&Geldpolitik - literatura ke zkoušce, kterou jsem nestihla dočíst. Ale celkově jsem byla výjimečně klidná. Věděla jsem, že já můžu, ale Rakušáci musí. Byla jsem trochu překvapená, jakou kontrolu jsme museli podstoupit. Každý musel jít na osobní prohlídku. Jako na letišti. Ona už instruktáž ke zkoušce zněla trochu děsivě - vše můžeme mít pouze v průsvitném obalu, kalkulačka může být pouze z povoleného seznamu - takže jsem si musela novou objednat...

Samotná zkouška byla extrémně těžká & primitivně jednoduchá. Extrémně těžká byla pro cizince. U matematiky s výjimkou dvou příkladů bylo kilometrové zadání se spoustou neznámých slovíček. Když člověk zjistil, co má vlastně vypočítat (teda pokud se mu to podařilo), zbývalo to jen jednodušše vyřešit. Klidně něčím jednoduchým jako je trojčlenka. :)

Po hodinách dlouhého čekání (nesnáším čekání) mně došla překvapivá zpráva - PŘIJATA. Pořád tomu nemůžu uvěřit, sen se stal skutečností.

Ale zároveň si začínám uvědomovat, že studium nebude žádná sranda. Psaní všech prací v němčině, zkoušek...

 Od 2. týdne v červnu jsem začala pracovat. Opět v McDonaldu. Nejprve jsem byla nadšená, byla jsem ráda, že jsem udělala změnu - loni jsem pracovala v Donau Zentrum.... Do doby, než jsem potkala další z mých šéfek - maďarskou vedoucí. Od první chvíle jsem věděla, že my dvě jsme si nepadly do oka. Asi čtyřikrát jsem ji zdravila - jako všechny ostatní při mém příchodu, neodpověděla. Jediný co řekla byla suchá věta: "Du kennst Kassa, ok?" = Ty umíš kasu, že? A celý týden s ní se nesl takovou konverzací. Navíc s ostatními mluví maďarsky. Další kámen úrazu. Nebudu říkat, kolikrát na mě zkoušela maďarštinu taky. Už se ale v něčem chytám, takže občas se mně podaří německy odpovědět. Ale směny s ní mě moc nebaví. Připadám si jako páté kolo u vozu. Všichni ostatní jsou totiž Maďaři, výjimky na kase jsou snad jen 3, jenže s něma se moc nepotkávám, mívají spíše ranní směny. A poslouchejte 8 hodin maďarštinu, když nevíte o čem si povídají a poslouchat občas své jméno. Nepříjemné... Navíc kolikrát dostávám speciální úkoly. Jen já. A pak občas přijde na kontrolu/pokec vedoucí podniku a diví se, co dělám. :D A když někdo něco udělá špatně, jsem první na raně. Je vždycky vtipné/k pláči, když na mě zvýší hlas a chce mě seřvat, když zjistí, že já jsem chybu neudělala, tak pak na toho dotyčného už mluví klidným hlasem.

Ještě z MS...

Tyto okolnosti mě nutí přemýšlet, zda neodejít. Protože právě s dotyčnou Maďarkou mám nejvíc směn a já nechci odcházet každý den znechucená... Na druhé straně mně přirostlo pár lidí k srdci, které se mně budou těžce opouštět. Nevím, asi tomu nechám ještě čas a uvidím. Přecházet bych chtěla stejně až od října, kdy mně už začne škola.

Co se týče blogu - teď momentálně moc příspěvků nečekejte. Pořád nejsem zvyklá na noční režim, tak jediný co zatím zvládám, je vstát, uvařit, nakoupit, vyprat a jít do práce. Při životě mě musí držet všemožné podpůrné látky, tak doufám, že si na to brzy zvyknu... Ono pracovat 6 v týdnu do 1:00, 2:00 není žádný med :)

Užívejte prázdniny a všechny dovolené - to já té své se asi nedočkám. :(