Nástrahy zahraničí

Jak již nadpis napovídá, dneska bych se chtěla věnovat nástrahám, které vás mohou v zahraničí potkat. Předem upozorňuji, že je to individuální záležitost, které vás nemusí potkat.

Už od mala jsem si přála studovat v zahraničí. Všechny lidi, které to dokázali, jsem potichu obdivovala. Můj táta mně kladl na srdce, že v dnešní době je potřeba se trochu odlišit. Anglicky by měl umět téměř každý, ale kdo umí cizí jazyky na dobré úrovni 2? Jelikož je Německo docela důležitou zemí v Evropě, moje volba padla zrovna na němčinu. Jsem jedna z mála, které se němčina líbí. Ano je to tvrdý jazyk, ale to asi jen, když mluví cizinci. Rodilí mluvčí tu němčinu mají takovou měkčí. :) Nikdy jsem nedělila jazyky podle líbí/nelíbí, ale důležitý, potřebný/nedůležitý. Díky tomu se učím trochu i maďarsky, jelikož mám v práci samé maďarské kolegy a základní znalost mě někdy ulehčuje i konverzaci s maďarskými zákazníky. Ano, i v dnešní době se najde někdo, kdo neumí vůbec německy, či anglicky a kdy je pro mě lepší mluvit maďarsky, či francouzsky, abych se se zákazníky domluvila.

1. Ztráta rodiny, přátel 
Tento bod je podle mě nejhorší a nejtěžší. Rodinu vidím 1x do měsíce, častěji to nejde, pracuji. A bude hůř až začne škola. Svým stěhováním jsem přišla o všechny kamarády v ČR. Ano, s některýma jsem v kontaktu, ale bojím se, že ty vztahy pomalu za chvíli vyšumí. Všechny vztahy je potřeba udržovat. S některýma jsem se sice viděla, při mých dvou návštěvách, ale to je vše. A tady nastává problém. Od rána po příchod do práce za mou McFamily jsem sama. Ke konci měsíce mě vždy přepadne záchvat samoty, deprese. Žaludek se mi stáhne, že nejsem schopná moc jíst, jsem vyčerpaná, že mě rozbrečí každá kravina. S nástupem do školy se to snad zlepší a já nějaké kamarády najdu. Nejsem totiž ta, která by se lehce seznamovala, na nějaké párty nemám ani pomyšlení. Jsem neustále unavená, školní rok mě vyčerpal, práce taky vyčerpává, rozhodně to není žádná dovolená. Občas se snažím načerpat síly nějaké v horách, ale tam si taky nemůžu dovolit jezdit každý týden, měla bych šetřit na své vzdělání.



2. Jedna z mnoha
Spousta lidí z chudčích zemí se rozhodne odejít tam, kde jsou lepší životní podmínky. A tak s vámi můžou zacházet někde jako s kusem hadru. Přiznám se, že mě se to tak úplně nestalo, ale... Některým cizincům pak stoupne nosánek pěkně nahoru a pak se chová jako nevychovaný dobytek... Neumí pozdravit, poděkovat... Já doufám, že mě se to nikdy nestane a nikdy nezapomenu na slušné vychování.
Cizinců ve Vídni je opravdu hodně, občas je těžké potkat nějakého Vídeňáka. :) Někdy mě to obrovské množství různých kultur vadí, ale nemůžu si moc stěžovat, jelikož nejsem domácí...

Cestování po Rakousku: Schneeberg

Krásné úterý!
V poslední dobou jsem na blog moc nepřispívala (spíš vůbec.) Musela jsem se sžít se samotou, která mě ve Vídni na začátku července trochu postihla. (ale o tom třeba příště)
A taky můj červenec byl pekelně náročný, neměla jsem téměř žádné volno.
O to víc mám srpen volnější.
A protože už léta prahnu po nějaké větší dovolené, tak jsem zavítala o víkendu alespoň na jeden den na hory.
Protože s mořem v létě na mě moc nechoďte :D
Nemám ráda to ukrutné vedro, kdy mám pocit, že se usmažím zaživa.
A slanou vodu.

Schneeberg leží asi 70km od Vídně.
Pohodlně se na něj dá dostat vlakem. Za 30€. Když jsem taťkovi říkala, kolik jsem dala za lístek, docela se zhrozil. Já nad touto cenou ani nemrkla. :D Na rakouské ceny jsem si zvykla, dražší ceny kompezuje o trošku větší plat.
Jediný zádrhl jsem viděla ve vstávání.
Celý prázdniny jsem měla noční směny - návrat nejdřív o půl jedné ráno domů.
A najednou jsem měla vstávat v 6!

Byla jsem ale převapená, jak dobře se mně vstávalo. Asi natěšenost na výlet. Už krátce před šestou jsem byla vzhůru.
Snídani jsem se rozhodla výjimečně koupit po cestě.
Ve Vídni jsou pekárny Ströck na každém rohu. Jejich pečivo se na mě směje každý den, když čekám na autobus ve Floridsdorfu. A zatím se mně daří odolávat. :)
Jenže na výlet potřebuji plno energie, tak si výjimku můžu dovolit, ne? :)
Nádraží mám blízko, 1 zastávka metrem.

Proto jsem už v 7:14 seděla ve vlaku a vychutnávala si tu dokonalou snídani. A pozorovala úžasné rakouské vesničky. A kopce (sakra, proč není pořádný kopec i ve Vídni?)
Cesta utekla rychle a já se brzy ocitla ve Wiener Neustadt, kde jsem měla přestupovat.
Měla jsem štěstí, na nádraží jsem čekala pouhé 3 minuty.
A byla jsem příjemně překvapená.
Nečekal mě žádný hnusný hlučný červený vlak, kde člověk neslyší vlastního slova.
Ale moderní nízkopodlahový.
S luxusníma záchodkama, kde člověk neměl strach jít :D
Byla jsem překvapená, kolik lidí se dnes na hory vydalo.
O to jsem byla překvapenější, když po 50 minutách jízdy jsem jako jediná se vypravila po svých nahoru.
Zatímco ostatní se zařadili na frontu na pizizubku. (zubačka)
A myslím, že o hodně přišli.
Konečně jsem si mohla užívat ten horský vzduch.
Pozorovat nádhernou krajinu, vesničky...
A taky ty nádherné kopce.
Po hodině konečně docházím na místo, kde veškerá sranda jde stranou a začíná prudké stoupání. Je nehorázné vedro, litr vody, který mám s sebou do sebe vyklopím jako nic.
Naštěstí po hodině a půl plazení nahoru se konečně dostávám mezi civilizaci. A potkávám se s pizizubkou. A taky vidím chatu - prosím, ať je tam voda!

Moje přání je vyslyšeno! Kupuji si jednu vodu a kolu. Dokonce je i levnější než ve Vídni na bazéně, čemuž se docela divím :) Chvilku pozoruji tu nádhernou přírodu, a pak se jdu škrábat zase nahoru. Poslední, ale nejtěžší. Vrchol se zdá pěkný kousek, ale leze se pěkně špatně. Mně to zabírá necelou hodinu! Jsem nahoře! Konečně vidím davy lidí - všichni si vezli zadek pizizubkou.

Mně by takový výlet asi neuspokojil.
Začíná pršet.
Přemýšlím, co teď? Jet dolů pizizubkou nebo doufat, že déšť brzy skončí? Slyším hromy, chvilku čekám v kostelíku. Jdu se podívat, kolik chtějí za cestu dolů.

Cena mě naprosto šokuje - 25,40€.
Tak to tedy ne!
Přijde mně to naprosto přemrštěný.
Dávám si tyčinku, čekám až déšť ustane.
Po chvilce opravdu není po dešti ani památky.
Jdu dolů.
Po svých.

Cestou se stavuji pro jistotu v chatce pro vodu a kolu. :)
Užívám si poslední minuty/hodiny v horách.
Protože ve Vídni není po kopci ani památky.
Když se dostávám zpátky mezi civilizaci, spouští se obrovský slejvák.
Po pěti minutách jsem mokrá jako slepice.
Začínám se těšit do vlaku.
Na suché oblečení.
A teplo.

Nevěřila bych, že v den, kdy bylo i přes 30°C mně bude i zima. :)
Cestou potkávám malou holčičku, která se tu prochází s rodiči a chce si se mnou povídat.
Německy. :D
Sice ji rozumím, ale na druhou stranu jsem ráda, když ji utíkám. :)
Konečně se dostávám do vlaku.
A za pár minut je mně téměř teplo.
Téměř, mám mokro v botech. :)