Cestování po Rakousku: Schneeberg

Krásné úterý!
V poslední dobou jsem na blog moc nepřispívala (spíš vůbec.) Musela jsem se sžít se samotou, která mě ve Vídni na začátku července trochu postihla. (ale o tom třeba příště)
A taky můj červenec byl pekelně náročný, neměla jsem téměř žádné volno.
O to víc mám srpen volnější.
A protože už léta prahnu po nějaké větší dovolené, tak jsem zavítala o víkendu alespoň na jeden den na hory.
Protože s mořem v létě na mě moc nechoďte :D
Nemám ráda to ukrutné vedro, kdy mám pocit, že se usmažím zaživa.
A slanou vodu.

Schneeberg leží asi 70km od Vídně.
Pohodlně se na něj dá dostat vlakem. Za 30€. Když jsem taťkovi říkala, kolik jsem dala za lístek, docela se zhrozil. Já nad touto cenou ani nemrkla. :D Na rakouské ceny jsem si zvykla, dražší ceny kompezuje o trošku větší plat.
Jediný zádrhl jsem viděla ve vstávání.
Celý prázdniny jsem měla noční směny - návrat nejdřív o půl jedné ráno domů.
A najednou jsem měla vstávat v 6!

Byla jsem ale převapená, jak dobře se mně vstávalo. Asi natěšenost na výlet. Už krátce před šestou jsem byla vzhůru.
Snídani jsem se rozhodla výjimečně koupit po cestě.
Ve Vídni jsou pekárny Ströck na každém rohu. Jejich pečivo se na mě směje každý den, když čekám na autobus ve Floridsdorfu. A zatím se mně daří odolávat. :)
Jenže na výlet potřebuji plno energie, tak si výjimku můžu dovolit, ne? :)
Nádraží mám blízko, 1 zastávka metrem.

Proto jsem už v 7:14 seděla ve vlaku a vychutnávala si tu dokonalou snídani. A pozorovala úžasné rakouské vesničky. A kopce (sakra, proč není pořádný kopec i ve Vídni?)
Cesta utekla rychle a já se brzy ocitla ve Wiener Neustadt, kde jsem měla přestupovat.
Měla jsem štěstí, na nádraží jsem čekala pouhé 3 minuty.
A byla jsem příjemně překvapená.
Nečekal mě žádný hnusný hlučný červený vlak, kde člověk neslyší vlastního slova.
Ale moderní nízkopodlahový.
S luxusníma záchodkama, kde člověk neměl strach jít :D
Byla jsem překvapená, kolik lidí se dnes na hory vydalo.
O to jsem byla překvapenější, když po 50 minutách jízdy jsem jako jediná se vypravila po svých nahoru.
Zatímco ostatní se zařadili na frontu na pizizubku. (zubačka)
A myslím, že o hodně přišli.
Konečně jsem si mohla užívat ten horský vzduch.
Pozorovat nádhernou krajinu, vesničky...
A taky ty nádherné kopce.
Po hodině konečně docházím na místo, kde veškerá sranda jde stranou a začíná prudké stoupání. Je nehorázné vedro, litr vody, který mám s sebou do sebe vyklopím jako nic.
Naštěstí po hodině a půl plazení nahoru se konečně dostávám mezi civilizaci. A potkávám se s pizizubkou. A taky vidím chatu - prosím, ať je tam voda!

Moje přání je vyslyšeno! Kupuji si jednu vodu a kolu. Dokonce je i levnější než ve Vídni na bazéně, čemuž se docela divím :) Chvilku pozoruji tu nádhernou přírodu, a pak se jdu škrábat zase nahoru. Poslední, ale nejtěžší. Vrchol se zdá pěkný kousek, ale leze se pěkně špatně. Mně to zabírá necelou hodinu! Jsem nahoře! Konečně vidím davy lidí - všichni si vezli zadek pizizubkou.

Mně by takový výlet asi neuspokojil.
Začíná pršet.
Přemýšlím, co teď? Jet dolů pizizubkou nebo doufat, že déšť brzy skončí? Slyším hromy, chvilku čekám v kostelíku. Jdu se podívat, kolik chtějí za cestu dolů.

Cena mě naprosto šokuje - 25,40€.
Tak to tedy ne!
Přijde mně to naprosto přemrštěný.
Dávám si tyčinku, čekám až déšť ustane.
Po chvilce opravdu není po dešti ani památky.
Jdu dolů.
Po svých.

Cestou se stavuji pro jistotu v chatce pro vodu a kolu. :)
Užívám si poslední minuty/hodiny v horách.
Protože ve Vídni není po kopci ani památky.
Když se dostávám zpátky mezi civilizaci, spouští se obrovský slejvák.
Po pěti minutách jsem mokrá jako slepice.
Začínám se těšit do vlaku.
Na suché oblečení.
A teplo.

Nevěřila bych, že v den, kdy bylo i přes 30°C mně bude i zima. :)
Cestou potkávám malou holčičku, která se tu prochází s rodiči a chce si se mnou povídat.
Německy. :D
Sice ji rozumím, ale na druhou stranu jsem ráda, když ji utíkám. :)
Konečně se dostávám do vlaku.
A za pár minut je mně téměř teplo.
Téměř, mám mokro v botech. :)