Dovolená 2015, 2. část - Zell am See

... Po vynikající snídani se odhlašuji z hotelu a mířím na nádraží. Na Milánském nádraží mně připadá zvláštní, že tam jsou gaty jako na letišti a při vstupu na nástupiště se musíte prokázat vstupenkou, což musí být nevýhoda pro obchody, které jsou právě až na násupišti. :)

Trochu se obávám, co přijede za vlak, myslela jsem si, že Itálie má už samé moderní vlaky, ale při cestě do Milána jsme míjeli samé starší "klenoty." Naštěstí má obava se jeví jako zbytečná, vlak je ve výborném stavu. 

Co se mně taky líbí na italských drahách jsou místenky, takže se lidi rovnoměrně rozprostřou po celé délce vlaku (jeli jsme docela narvaní)

Přestupuji ve Veroně, mezi přestupem je asi 40 minut, nádhera.

Pokračuji německým vlakem, který má namířeno do Mnichova. A tady se setkávám s tvrdou realitou uprchlíků. Někteří vypadají jakože se do Německa stěhují, s sebou vezou plné krabice oblečení, vysavač a další spotřebiče, které si chtějí nechat. Do vlaku nastupují také tři policisté - jeden italské národnosti, druhý německé, třetí je Rakušák. Téměř každého se ptají, odkud pochází. Před Bolznem jen Ital ukazuje prstem na toho, kdo vystoupí s nimi a poslední Rakušák to hlídá. Vystupuje asi polovina vlaku, najednou je tam prázdno pro Němce, kteří v Bolzenu trávili svoji dovolenou.

Přestupuji ve Wörglu, což je maličké, ale nádherné nádraží. Přede mnou je už jen poslední úsek při cestě do Zell am See, ovšem vlak nabírá 20 minut zpoždění jen tím, že čeká na nádraží.

Po hodině a půl jsem konečně v Zell am See. Jdu se zaubytovat. Po cestě si kupuji palačinku, jelikož mám strašný hlad. 4,6€, tvrdý návrat do reality :(



Jdu se podívat po okolí, překvapuje mě to množství Arabů. Jdu do jedné z restaurací na večeři a spát, jsem unavená po cestě.

Po ranní snídani, která ovšem není tak dobrá jako v Itálii - je vidět, že nemají hosty, tak na výběr moc není, se chystám na můj první výšlap na Schmittenhöhe. Původně chci jet nahoru lanovkou a projít si to nahoře, ale jakmile vidím šipky na Schmittenhöhe, mizím v lese. Po cestě nahoru vidím jen jednu skupinku dětí, která jakmile vidí hospodu, prchají dovnitř. Zbytek potkávám nahoře, všichni vyjeli lanovkou nahoru a sedí si v místní kavárně :D Odpoledne se ještě jdu proběhnout okolo jezera, ať to sportování mám komplet.



Druhý den si vybírám návštěvu Krimmler vodopádů. Cestou tam jedu místním motoráčkem, docela sranda. Místní mě zdraví, myslí si, že jsem taky odsud. Po dlouhé době zase slyší pravou rakouštinu, tak poslouchám ostatní, o čem se zhruba baví, jejich přechylování se budu muset ještě dlouhou dobu učit.

Cesta od nádraží vede lesem, kterou si užívám, i když prší. Po hodině dorážím k vodopádům, které si párkrát cvaknu a mizím zase zpátky na nádraží, prší docela dost.

V sobotu na mě dolehne naprostá krize, tak zůstávám ve městě. Dle předpovědi má stejně pršet, takže se na žádný výlet nechystám. V centru se konají nějaké akce pro děti. A najednou potkávám Ronalda McDonalda - já prostě nemám klid ani o dovolené. :D

Odpoledne vyrážím na nádraží, našla jsem přímý spoj až do Vídně. A tímto končí má zasloužená dovolená. Kde jste trávili svoji letošní dovolenou vy?

Dovolená 2015, 1. část - Milano

Asi na konci dubna si žádám na prázdniny o týden dovolené. Tehdejší šéfka mně nabízí buď první týden v červenci a nebo září. A protože chceme jet se sestřenicí do Londýna a ani jedné z nás se první červencový týden nehodí, volba padá na září. Začínáme se těšit, plánovat a trošku šetřit.

Jenže v práci nastávají velké změny. Moje milovaná šéfka odchází, podala výpověď a já jsem převelena do McCafé. A protože vím,  že ve stejném termínu má svoji dovolenou i druhá McCafistka, tak se ptám šéfky, jestli tu dovolenou můžu mít ve stejném termínu. Samozřejmě, že nemůžu, dovolená se mně posouvá o týden,  a z týdnu dovolené se stávají týdny dva, protože mám strašně moc přesčasů. 

Bohužel v tomto termínu nemůže sestřenice, a tak se smiřuji s tím, že na dovolenou pojedu sama. Potřebuji ji jako sůl. Pomalu se poohlížím po místě, nějak se nemůžu rozhodnout, míst, kterých bych ráda navšívila, jsou strašně moc. Radši nic nebukuji, nechávám si raději dovolenou potvrdit, až bude všechno černé na bílém. Jak nakonec budu mít dovolenou se dozvídám 28., kdy je vyhotoven nový plán směn. A taky, že zuřím jako bejk. Dovolenou mám jenom týden a v jiném týdnu září. Jsem pěkně naštvaná, ale mám je asi moc ráda. Díky tomu, že se blíží obrovská kontrola, je nechávám řešit jiné problémy a raději si hledám kam na dovolenou. 

Jelikož ceny letenek jsou nezajímavé, tak po hodně velkém váháním nakonec vybírám Miláno a Zell am See. Jako dopravu na místo volím noční vlak, se kterým mám po cestě do Švýcarska dobré zkušenosti. Pokusím se napsat později článek o tom.  Z Milána do Zell am See se přesunu ve středu. 

V neděli večer se výdávám na vídeňské hlavní vlakové nádraží. Docela zírám nad jeho proměnou, poprvé se střetávám s uprchlíky. Všechny čekárny jsou zaplněné, kolem kterých je ochranka... Mám z toho husí kůži. Jdu si do Oberlaa koupit makronky, což je takové moje tradice, když jedu někam vlakem z hl. nádraží a nastupuji do vlaku. 

V mém kupé, lůžkovém vagonu, cestuje i jeden italský pár. Pán pěkně smrdí, neustále do sebe láduje alkohol a chodí na toaletu kouřit cigarety. Italka pro změnu na mě mluví italsky a myslí si, že rozumím. Jsem trochu překvapená, že přecejenom jí trošičku rozumím, díky mým malým znalostem francouzštiny. 

A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Vlak přijíždí téměř přesně na hlavní vlakové nádraží Milána. Ačkoliv jsem měla ve vlaku menší snídani, kterou vždy rozdávají při využití nočních spojení, mé první kroky míří do pekárny, kde si dávám vynikající čokoládový croissant a ktomu cappuccino. Co mě uhrnulo jsou italské ceny - oni chtějí za cappuccino jen 1,3€?! Já jsem nikdy eura moc neřešila, mám stále trochu problém, že je to "malá" měna a navíc jsem od začátku vydělávala víc euro jak české koruny, proto mě ceny příjemně překvapily. 

Po snídani se pokouším o check-in v hotelu, který se nachází jen 500 metrů od nádraží, a díky tomu, že je pondělí, jsem i úspěšná. Oba hotely jsem vybírala dle stejných kritérií - musí být blízko nádraží, abych se nemusela nikat vláčet s kufrem, mít skvělé hodnocení a skvělou recenzi na snídani :D 

V hotelu si dávám půl hodinku na vydechnutí, mezitím zvládám krátkou sprchu a převlíkám se.. Jdu si koupit do supermarketu fresh, který mně občas dokáže pomoct dostat se z únavy, která po cestování je. Prodavačka se snaží vrátit o 5 euro míň, to mně výlet pěkně začíná :(

Přemýšlím, zda-li se pokusit jít do centra pěšky, či jet metrem a nakonec, když vidím po 50 metrech metro, tak vkráčím dovnitř, pěšky bych se dokázala snadno ztratit. Kupuji lístek a další příjemné překvapení - lístek stojí jen 1,5€ a na celý den pouhých 4,5€? Pro porovnání ve Vídni stojí lítek 2,2€, na celý den  necelých 7. 

Při výstupu z metra se na mě vrhne houf pouličních prodavačů, snažící se mně vrazit do rukou selfie tyč. Všechny odstrkávám a jdu si vyfotit katedrálu. 

Poté se jdu podívat na ten nejdražší obchoďák v Miláně, Emanuele. Jelikož toto není úplně moje cenová kategorie, kupuji si akorát moji první knížku v angličtině, která se na středeční dlouhou cestu vlakem bude hodit. 

Dále pokračuji kam mě mé nohy vedou, ale nic si nepořizuji. Po krátkém obědě, vynikající pizze, se vydávám dále nakupovat. Objevuji třípatrovou Sephoru, hotový ráj kosmetiky. V hlavě si jenom vytvářím seznam, pro co se musím zítra zastavit, takhle bych tam nechala majlant. Odpoledne jsem úspěšnější a do mého šatníku se mně daří doplnit pár kousků. 

Užívám si místní atmosféry, pokud vidím krásné místo, zastavuji se tam na cappuccino, či zmrzlinu, jsem přeci na dovolené. 

Večer se vydávám opět na hlavní nádraží, kde se mně po velkém boji daří koupit lístek. Asi o tom taky sepíšu samostaný článek, tento už musí mít minimálně kilometr :) Na hotelu jsem si našla adresu Carrefouru, kam se chci zajít podívat, jelikož jsem dostala chuť na pořádně kvalitní sýr na večeři. 

Po hodině bloudění jsem se dokázala akorát ztratit. Proto když vidím na ulici zmrzlinárnu, jdu si tam  spravit chuť za nakonec jím tu nejlepší zmrzlinu roku! Dávám si cheesecake a mléčnou čokoládou. 

Druhý den, po vynikající snídani se tentokrát jdu projít do parku, který jsem našla na mapě. V parku se mně ovšem moc nelíbí, tak se vydávám na osvědčené místo, Duomo, a odtud se vydávám do bočních uliček, ze kterých na mě dýchá italská atmosféra nejvíc. Po chvilce se mně daří dojít k Milánské univerzitě, kde si na Campusu dávám další cappuccino. :D Já a cappucino, to je prostě láska na celý život! :) Procházím se po univerzitě, a když vidím hlouček studujících studentů, tak mně to nedá a svoji pomyslnou mapu států, kam chci jet na ERASMUS, rožšiřuji právě o Itálii. 

Itálii jsem si prostě zamiluji. Miluji tu jejich děsně dobrou kávu za docela směšný peníz - alespoň na poměry v Rakousku, ulice, upravené Italy v obleku nebo minimálně v košili, uličky, relativně nízké ceny, italskou atmosféru... 

Jediným negativem shledávám v neznalosti cizího jazyka, ať je to angličtina, němčina, či s francouzštinou, ač je k italštině hodně podobná, mají Italové problémy. 

Odpoledne už jenom dokupuji pár nezbytností, navštěvuji podruhé ten ráj kosmetiky - třípatrovou Sephoru. Kupuji si mé první Ladurée makronky, které si dávám na večeři :D Byly vynikající, ale některé byly na mě až moc sladké a já se brzy večer chystám spát. 

Čeká na mě totiž další dobrodružná cesta vlakem, ale já ti Miláno slibuji - určitě jsem tu nebyla naposled!

A LITTLE LIFE UPDATE

Po téměř roce přidávám další příspěvek na blog. Ono taky nebylo o čem moc psát a hlavně na to nebyl čas. :) A taky jsem tady, ve Vídni, neměla na čem psát. Notebook, který mám už šest let, pomalu odcházel do počítačového nebe a na iPadu je psaní trochu otrava....

Momentálně si užívám poslední dny prázdnin, zpátky do lavic jdeme na začátku října. Docela se toho bojím...

Ale asi bych měla nejprve pokračovat v místě, kde jsem skončila.

To, že takový režim, nemůžu zvládnout, bylo asi všem kromě mě, po přečtení posledního článku, jasné. Byla asi jen otázka času, kdy podám v práci výpověď, kteoru jsem nakonec na konci října podala. Výpovědní lhůta je 14 dnů, v práci mě však poprosili, jestli bych nemohla zůstat déle. Bohužel jeden víkend se konal státní svátek. Pro nás to znamená, že příjde víc zákazníků. Nějak se na ten svátek ale bohužel zapomnělo a my zůstali neposíleni - na takový den je potřeba víc lidí, jinak ty fronty jsou nekonečné a my se z toho můžeme zbláznit. Po takovém dni, kdy jsem pracovala za 4, to moje tělo nevydrželo a já v neděli zkolabovala. Projela jsem se rakouskou sanitkou a navštívila poprvé vídeňskou nemocnici. Musím říct, že se od té české nijak neliší. :)

Nedělní kolaps znamenal pro mě taky výlet do Brna a navštívení brněnské nemocnice. Za doktory chodím zatím jen do Brna... Na den jsem dostala EKG přístroj. V práci jsem na to dostala den volna, který jsem si musela odpracovat v jiný den. :D Celkově jsem se pak cítila slabá následující týdny.

V práci jsem skončila a mě zbýval týden a půl do začátku zkouškového. Celé dny jsem proseděla doma a poctivě jsem se připravovala.

Výsledky zkouškového mně sice příjemně překvapily, ale zároveň mně to vlilo do žil pořádnou motivaci makat ještě tvrději. Poznala jsem kouzlo naší knihovny a od začátku prosince jsem v ní trávila celé dny a jen jsem se učila. S hodinovou pauzou na oběd.

A tak jsem jela následující dva měsíce. Další zkouškové se konalo na konci ledna. Tentokrát končilo potokem slz. Jedna zkouška mě utekla o procento. Stačilo dát u jakékoliv otázky, která nebyla za plný počet, křížek jinam. Anebo nedávat křížek nikam a zkoušku bych měla.

Protože já jen tak nedokážu nic nedělat, v únoru jsem se vrátila do práce. Jen do jiné filiály. U nás na škole se otevřel nový McD, tak jsem to tam chtěla zkusit, jestli by to tam nebylo jednodušší. Strašně se mně ale stýskalo, tak jsem za dva týdny podala výpoveď a vrátila se do mé staré práce. V únoru máme v Rakousku měsíc prázdnin. Já je využila opět k učení, 3x týdně jsem si u toho odskočila do práce.

Hned po prázdninách na nás čekalo další zkouškové, tentokrát už čtvrté v pořadí. Můj třetí a zároveň poslední pokus na BWL. Zkoušku jsem dala s přehledem. Další jsem si dala právo. Bohužel jsem na právo nenašla vůbec recept, a ač jsem se měsíc na ni pilně připravovala, zkouška dopadla hůř jak ta předchozí.

Ihned po zkouškovém jsem se vrhla na studium VWL - mikro a makra. Domluvila jsem si doučování v Brně na Masarykově univerzitě a párkrát se v Brně zastavila. Slečna doučovatelka se strašně divila, že máme hnedka v úvodu IS-LM Model, nicméně mě ho skvěle připravila. I tak se raději připravuji na případný neúspěch a podávám si přihlášku na druhou vídeňskou univerzitu, Universität Wien.

Na květnové zkouškové jsem šla značně sebevědomá, měla jsem pocit, že teorii znám na zpamět. Bohužel i tak to nestačilo a má brána na WU se zavřela. První dny jsem z toho byla hodně smutná, ale zase mám čisté svědomí, dala jsem do toho úplně vše.

Prázdniny mně začaly o něco dříve. Najednou jsem nevěděla, co s volným časem. Celý rok jsem svůj čas terávila jen v knihovně, třikrát za týden jsem si odskočila do práce. Použila jsem ho k výletům do Badenu, či jsem jela za tetou do Švýcarska. V práci jsem si požádala znovu o plný úvazek. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. O žádný plný úvazek se nejednalo, byl to spíš plný úvazek jen pro ty nejsilnější. Jinak to neumím popsat - za měsíc jsem měla minimálně 20 hodin přesčasů, za dva měsíce jsem měla už přesčasů tolik, že bych mohla mít týden úplného volna. Bohužel jsem to špatně domyslela, všichni měli dovolenou a nebyli lidi. Brigádníky letos vzít žádné nechtěli, šetříme. I tak se mně podařilo do mého narvaného diáře podařilo nacpat měsíční kurz němčiny. Spousta si možná bude klepat na čelo - po roce v Rakousku kurz němčiny? Byla jsem taky v té nejvyšší skupině, s lidma, kteří tu bydlí i 9 let. Na němčině musím neustále pracovat. Rozšiřovat slovní zásobu - po týdnu mně všechny ty synonyma lezly na nervy.

A v září jsem se dočkala konečně i já týdenní dovolené. Nakonec jsem se podívala do Milána a Zell am See. Pokusím se sepsat report. :)

Co se týče přijímaček na tu druhou školu - tak ty jsem zvládla bravurně, umístila jsem se mezi nejlepšími. Rok studia je vidět, za co jsem moc ráda. Uni Wien má lehčí formu zkoušek, určitě bych o tom chtěla sepsat speciální článek s mými tipy, jak to tu chodí.

Na příští rok tedy je plán jasný - zvládnout všechny zkoušky STEOP, abych se mohla pustit dále do studia. Zároveň se pokusit více odpočívat, protože je rok dlouhý a pekelně náročný a já jsem byla na konci se silami na dně. Snad se mně podaří dostat na hory, v únoru mám v plánu měsíční kurz francouzštiny ve Švýcarsku, či Francii, v dubnu bych si ráda zaběhla po pár letech půlmarathon - chci se vrátit ke sportu a v září mě snad čeká dovolená snů - s kamarádkou plánujeme výlet za oceán! :)

A na závěr bych všem ráda popřála mnoho štěstí v novém školním roce, ať se daří na všech frontách!