Co mi v posledním měsíci udělalo radost?

Nakupovat chodím většinou jen 2x v roce - v létě ve Vídni a v zimě v Parndorfu. Nákupy v Brně mě moc nebaví, Olympiu, ani Vaňkovku moc nemusím. Dneska mám pro vás takový menší oddechový článek - co mi udělalo při nákupech obrovskou radost. :))

A začnu malýma drobnostma, které mě moc potěšily. V nové kuchyni mi chyběla stěrka, kterou využívám neustále při pečení. Divili byste se, jak je docela těžké sehnat stěrku, která by splňovala mé požadavky. A protože vím, že v Brně máme stěrky z Ikei, vydala jsem se na Černý Most. A byla jsem úspěšná, stěrku jsem tam sehnala. Dokonce je i lepší než ta v Brně. :)
A tuto flašku jsem objevila čirou náhodou. Když jsem si šla do M&S pro máslíčko a kaši, zašla jsem si po cestě do Decathlonu, který v Brně nemáme. A tam objevila za 89 korun tuto krásku, no nekupte to :)

Běžecké oblečení snad kupuji častěji než normální. Miluji ty zářivé barvy! Běžecké věci nakupuji zásadně v Outletu v Parndorfu, v normálním obchodě mi přijdou ceny moc vysoké. No a při poslední návštěvě jsem si odnesla tyto krásky, které jsem si odvezla do Prahy, abych tam nebyla pořád za socku. :D

A v 19 letech mám svoji první kabelku, kterou mi donesl Ježíšek :) Vždycky jsem upřednostňovala spíše batohy, protože jsem vždycky nosila mnoho věcí - věci na trénink a do školy. Tady tato taška je skvělá, je strašně moc prostorná a všechno se tam vleze. :)

V posledních letech jsem diář moc nevyužívala, ale letos, když jsem viděla tento zelený (a to byste asi neuhodli, která je moje nejoblíbenější barva :)), musela jsem ho mít. A Ježíšek mi přinesl ještě tady tento malinkatý černý. Tak ho používám jako blog diář, abych o článcích měla větší přehled. :)

Loni v létě jsem udělala obrovskou chybu, že jsem si tu košili v RL nekoupila. Letos v zimě při návštěvě Parndorfu jsem chybu napravila a košili koupila. Protože ekonomické studentky prý nosí košile. :)

A jako poslední tu mám tyto 3 kuchařky. 27.12. byla v Dobrovským 30% na vše sleva, jedna pak vyšla na cca 210 korun. :) A jsou vážně skvělé, plánuji sbírku doplnit minimálně o francouzskou a italskou a postupně nasbírat všechny kuchařky v této edici. :) Navíc jsem dostala od Ježíška Deník Dity P, takže mám teď miliardu nových receptů v hledáčku. :)

Prošívaná deka

V Dobrovském měli 27.12. 30% slevu na vše. Normálně takové slevy ignoruji, ale letos jsem neodolovala a šla se tam podívat. Původně jsem si chtěla jít jenom pro polévky z edice Apetit a pak si koupím ještě jednu. Jenže kterou? Váhala jsem nad moučníky a koláči ze stejnojmenné edice. Nemohla jsem se rozhodnout. Napsala jsem tedy taťkovi, ať rozhodne. Obratem mi přišla SMS, ať vezmu obě. A až od nich něco upeču, že mi je proplatí. Takhle se teda nakupuje. :D A tak dneska přicházím s prvním receptem.

Budete potřebovat:

5 vajec 

hrnek cukru krystalu (dala jsem míň, ostatně jako vždy) + 3 lžíce navíc do tvarohu

2 hrnky polohrubé mouky

2 lžíce kakaa holandského typu 

1 sáček vanilkového cukru 

1 sáček kypřícího prášku na pečení

1/2 hrnku vlažné vody

1/2 hrnku slunečnicového oleje

500g polotučného tvarohu 

1/2 sáčku vanilkového pudinkového prášku

3 lžíce mléka, podle potřeby

Čtyři vejce rozklepneme, opatrně oddělíme bílky a žloutky. Bílky dáme do ledničky. Žloutky utřeme s cukreme. Mouku promícháme s kakaem, vanilkovým cukrem a kypřícím práškem a pak postupně zašleháváme k žloutkovému krému. Poté zašleháme půl hrnku vlažné vody s olejem. Z bílků vyšleháme tuhý sníh a zapracujeme do těsta.

Předehřejeme si troubu na 180°C. Tvaroh rozmícháme se zbylým vejcem, třemi lžícemi cukru a vanilkovým pudinkovým práškem. Pokud je tvaroh moc hustý, můžeme zředit trochu s mlékem. Tvaroh naplníme do cukrářského sáčku a křížem krážem ozdobíme kakaové těsto. Dáme péct v předehřáté troubě na zhruba 35minut. 

P. S. S "novou" troubou ještě kamarádky moc nejsme, a tak se mi trochu koláč připekl. Nicméně i tak chutnal skvěle. Proto sem dneska dávám pouze fotku před dáním do trouby. ;)

TIP: Objevte kousek Francie uprostřed Prahy

Miluji Francii. A jejich kuchyni. Jen škoda, že mi ta francouzština tak nejde. No a když byl ten Silvestr, tak jsme zašli na trošku slavnostnější oběd. Restaurace se jmenuje La Gare (česky nádraží, dle blízkého nádraží). Patří mezi ty dražší, takže se tam moc nedá chodit každý den. Leda, že hodně vyděláváte a nebo máte sponzora. :D Do restaurace se dostanete metrem, La Gare je v blízkosti Náměstí Republiky. Restaurace je propojena s pekárnou a cukrárnou, takže si můžete dát po obědě i zákusek. A nebo lahodně vypadající makaronku. My jsme si dali vynikající polévku a k tomu skleničku vína. A s taťkou napůl lanýžový dort.

Vchod ...

Chleba ...

A pečivo ...

Makaronky!

Domácí džem ...

 

Rybí polévka

Kdo by neodolal ...

Lanýžový dort

 

Píchlé kolo na dálnici

Právě odbíjí páteční třetí hodina odpolední a já se opět vydávám do Prahy. Sotva vjíždíme na dálnici, houpání autobusu mě i díky extrémní únavě po náročném týdnu ve škole uspává a za chvilku spím jako kojenec.

Najednou slyším obrovskou ránu. My jsme nabourali? Okamžitě se mi honí hlavou. Žádné zdemolované kolo nevidím. Sjíždíme na krajnici. Aha, tak tak se nám porouchal autobus. Super, zase 2 hodiny zpoždění a mrznutí.

Mé špatné tušení se brzy potvrzuje. "Vážení cestující, omlouváme se Vám, ale právě jsme píchli..." Řidič se stevardkou jdou na pár minut ven a řeší s centrálou co dál. Nakonec popojíždíme. Zkoušíme se dostat z dálnice, vyjet sjezdem a kolo opravit. Ale to bychom nemohli píchnout na tak blbém místě, kde široko daleko žádný sjezd není. I když se řidič snaží jet krokem a téměř stojíme, tak vlivem špatné krajnice je autobus každý týden horší a horší. Mám pocit, jako kdybych jela po nějaké cestě staré 230 let. "Vážení cestující, prosím, vystupte si."

A tak jdeme mrznout ven. Po chvilce se nás stewardka ptá, jestli někdo nutně někam pokračuje, v 1 autobuse je 1 místo. O poslední místo jsou docela hádky, za 5 minut přijede autobus a pan vyvolený do něj nasedá a pokračuje dál v cestě.

Po chvilce přichází odněkud 2 chlapíci. Prý jestli nechce řidič pomoct s výměnou. Potíž je ovšem v tom, že je to zrovna zadní levé kolo a to si na dálnici opravovat netroufne... Po pravdě, když vidím, jak těsně kolem nás jezdí ostatní, tak se moc nedivím.

Blíží se k nám oranžové auto. Jsme zachráněni? Bohužel. Auto se postaví za autobus, musí se počkat na kužele. Mezitím přijíždí Policie ČR v černém Passatu. Policie ČR musí být prý informována o tom, že se bude uzavírat jeden pruh. Čekáme auto s kuželama. Po hodině čekání nám raději Student Agency posílá náhradní autobus. A po hodině a půl jsme konečně v autobuse. A auto s kuželama stále nikde. A tak jsem dorazila do Prahy místo plánovaných pěti o půl osmé... :D Bojím se, co se mi stane příště...

Tvarohový moučník

Tento moučník je u nás doma jeden z nejoblíbenějších, ne-li ten nejoblíbenější. Pokud tedy potřebujete zabodovat, jděte do něj ;) Navíc ho zvládnou v pohodě i začátečníci :))

Budete potřebovat: 

Těsto: 

2 celá vejce 

1 hrnek cukru krupice

1/2 hrnku oleje

2 hrnky hladké mouky 

1 prášek do pečiva

1 vanilkový cukr

1 hrnek mléka

kakao (l-2 lžičky)

2 lžičky rozpustné kávy

Na krém:

1/2l mléka

2 vanilkové pudinky

cukr dle chuti

2 tvarohy (vaničky)

rum dle chuti (já dávám 1 až 2 lžíce)

1/2 másla (125g)

Poleva: 

2 zakysané smetany (já dávám jednu krémovou a jednu klasik od Kunína)

1 celá čokoláda na vaření 

Postup:
Těsto: Vše smícháme dohromady, vlijeme půlku těsta na plech, druhou půlku obarvíme rozpustným kafem a kakaem, nalijeme na světlé těsto a dáme péct do předehřáté trouby 180-200°C na 15-20 min.

Krém: Nejprve si uvaříme klasicky pudink, hned do horkého zašleháme rozpuštěné máslo a poté přidáme oba tvarohy a rum. Pořádně zamícháme, dochutíme cukrem. Krém naneseme na VYCHLADLÉ těsto, uhladíme.

Poleva: Ve vodní lázni rozpustíme čokoládu, a pak do ní vmícháme zakysanou smetanu. Polevu naneseme na krém a necháme vychladit v ledničce.

Studium v zahraničí: Německo?

Už jako malá jsem snila o tom, že bych chtěla jednou žít v zahraničí. Samozřejmě, že mě jako každé malé dítě napadala Amerika, či Austrálie. Jenže nakonec jsem stejně upřednostnila Evropu. Není to daleko od mého rodného Česka a pro mě jako pro Evropana to nebude taková změna. Pak jsem se začala učit němčinu. A díky skvělé učitelce mě němčina úplně učarovala. Je až neuvěřitelné, jaký postoj, názor vytváří učitel k předmětu. (Například na základce jsem chemii milovala, na střední už nesnášela.) Jen stále nechápu, proč jsem si nakonec předávala svůj zápisový lístek na střední a šla na školu s horšími jazyky. Bohužel, za mou chybu musím pykat, a tak aspoň se chodím učit jazyky do soukromých škol. Pak jsem jela na jazykový pobyt do Vídně a řekla si, že chci studovat právě ve Vídni. Je to blízko, neplatí se tam školné. Ale pak bych stejně chtěla jet do Německa, žít tam a založit rodinu. Ve třeťáku jsem začala kvůli vysoké navštěvovat přípravný kurz na certifikát B2, opravňující k studiu v zahraničí. Musela jsem dohánět spoustu učiva, zejména gramatiku a slovní zásobu. Bohužel, den D nebyl můj den a zkouška se mi nepovedla. I po neúspěchu jsem do Vídně chtěla dát maximum. Proto jsem začala sháněla práci. Nakonec se asi na stopaživotopis povedlo a já si užila ty nejlepší prázdniny. Po prázdninách se mi do certifikátu moc nechtělo, nepovedený pokus na mě nechal stopy. Nakonec mi táta řekl, že by bylo dobré, abych to zkusila ještě před lednem. Přihlásila jsem se do Vídně, protože je blízko a zkouška trvala jen den. Povedlo se a já se stala majitelkou certifikátu.

Během třeťáku jsem se rozhodovala, jaký obor studovat. Výběr z tak široké nabídky byl náročný a já si nakonec vybrala mezinárodní obchod, tak snad mě bude bavit. :) Hlásit se budu jen na ekonomku, žádný narvaný obor jako jsou práva, či psychologie zkoušet nebudu.

Protože se situace doma trochu změnila, pobývám teď často v Praze, bylo mi navrhnuto, jestli to nechci do Německa zkusit rovnou. A protože jsem četla, že se tam zrušilo školné, tak proč to nezkusit. Na začátek si chci do konce ledna vybrat 5 měst = škol, v únoru prozkoumat školy, některé vyřadit a během února a března se přihlásit. Lákají mě velké města, spíše západ. Musím také zohlednit, zda se tam dá dobře sehnat místo. Pro rozjezd zase v Mekáči, či ve Starbucksu. :) Zatím v mém seznamu figurují velká města jako je Mnichov, Stuttgart, Frankfurt, či hlavní město Berlín. Podívám se taky na různé články o ekonomkách v Německu, na který taky přihlédnu.

A jaké město byste si vybrali vy? :)

ZOO

Jednoho krásného dne (no krásného zrovna ne, bylo dost zataženo) jsme se vydali do pražské ZOO. A co jsme všechno viděli, můžete vidět na fotkách ;)

 

Citrónová Boženka

Můj taťka miluje buchty. A nejraději má bábovky. U nás se bábovkám neřekne jinak než Boženka. :D Nejraději má na nich to, že suroviny do Boženek nejsou drahé a jsou celkem rychle hotové, a tak se mohou péct často. :D Dneska bych vám chtěla ukázat citrónovou Boženku, tu, co má táta nejraději.

Citrónová Boženka

Budete potřebovat:

3 vejce

2 dcl mléka

125g másla nebo Hery

100g moučkového cukru, 2 vanilkové cukry

300g polohrubé mouky, 1/2 prášku do pečiva 

šťáva a kůra z jednoho citronu 

Postup: 

Změklý tuk utřeme s moučkovým cukrem a vanilkovým cukrem do pěny, vmícháme žloutky a citronovou kůru a šťávu, přiléváme vlažné mléko střídavě s polohrubou moukou smíchanou s práškem do pečiva. Vyšleháme bílkový sníh a opatrně ho zamícháme do těsta a poté vlijeme do formy.

Pozn. Na vymazání formy vždy používám olej a kokos. :) 

Pozn.2 Bohužel, Božka zmizela dřív, než jsem stihla vyfotit vnitřek, tak snad někdy příště. ;) 

B2 zkouška

Po mém neúspěchu z loňského dubna jsem se dlouho opravnému pokusu vyhýbala. Říkala jsem si, že to podruhé zkusím po mém pracovním pobytu v Rakousku v září. Nicméně září přišlo a já se věnovala jiným aktivitám a na zkoušku se nepřihlásila. V říjnu jsem si četla podmínky k přijetí na vídeňskou univerzitu a ačkoliv mi holky tvrdily, že žádnou zkoušku nepotřebuji, je nově napsaná v podmínkách pro přijetí. V listopadu mi taťka navrhl, ať se někam přihlásím na zkoušku už v prosinci, abych se v lednu mohla v klidu věnovat k uzavírání známek ve škole. Bohužel, pražský termín se mi nehodil z důvodu krátké předvánoční dovolené, a tak jsem se přihlásila do města, které znám jako své boty, do Vídně. Výhodou bylo, že se zkouška skládala jen jeden den. Poučena z ranních zácp si bukuji hotel necelý kilometr od zkoušky.

Už od úterního rána jsem strašně nervózní. Bojím se, jak to celé zvládnu. Chtěla jsem stihnout ještě matematiku ve škole (jsem vzorná studentka :D), proto jedu pozdějším autobusem. Ovšem díky pozdějšímu příjezdu budu muset vše bez problémů najít. A já moc orientační smysl nemám. Radši si ještě zkontroluji ve škole všechny materiály. Kontroluji hotel - a náhle vidím - hotel má check-in jen do 6. Ale to já přece nestíhám!!! Počkat, ale není to blbost? Vždyť když jsem jezdila s taťkou po závodech a v nějakém hotelu přespávali, tak jsme v hotelu příjížděli většinou později... Píšu e-mail, zda-li můžu přijet později. Obratem mi
odepisují, že to není žádný problém. I tak mě odpověď ještě více znervózní.

A čím potěšit rodiče? No přece práškami na akci :D

Cesta žlutým autobusem probíhá v pohodě jako vždy. Vystupuji v Prateru, kupuji si rychle 48-hodinovou jízdenku a mizím v díře do metra. Rychle prokličkuji k U2, která téměř ihned přijíždí. Nasedám a jedu směr Karlsplatz. Bohužel, místo, kde vystupuji, moc neznám, a tak se modlím, aby směr, kterým se vydávám, byl ten správný. Mám štěstí a i tramvaj jede vzápětí. Bohužel mám smůlu, přijíždí ta stará, která nemá ukazatel zastávek, takže musím dávat bedlivý pozor, abych správně vystoupila. To se mi daří a já konečně vystupuji na místě, kde má být zkouška. Jenže, nevím, kam se jít a na zaplacení zkoušky mi zbývá pouhých 40 minut. Mám napsané jen názvy ulic, po kterých mám jít. Jenže absolutně nevím, kterým je to směrem. Doma jsem sice studovala mapu aspoň půl hodiny, nicméně mi to vůbec nepomohlo. Po 10 minutách, kdy jsem se několikrát vracela, nacházím ty správné ulice. A pak jsem i na ulici, kde by měla být moje škola. Juchuu, cesta mi zabrala jen 20 minut, škola má pořád ještě otevřeno! Ve škole se mnou vypisují ještě nejprve nějaké papíry, stvrzenku o zaplacení a podobně. Poté jsem trochu poučena o zkoušce. Paní sekretářka mě ještě upozorňuje, že písemná část je extrémně těžká. Pak mě upozorní, abych byla na zkoušce včas a popřeje mi hodně štěstí. Jdu do hotelu se ubytovat. Naštěstí, hotel není těžké najít, stačí jít pořád rovně. Na recepci už na mě čekají, vyplňuji opět formulář, tentokrát o ubytování, dostávám klíče. Jdu do pokoje odložit tašky a za 2 minuty už jdu do víru velkoměsta. Nejprve si jdu nabít kredit do Hoferu. Nenapadne mě nic jiného, než jet do místa, kde jsem bydlela o prázdninách. Hofer tam je, tak aspoň nebudu bloudit. A protože jsem necelý kilometr od Donau Zentrumu, jdu pozdravit mé bývalé spolupracovníky. Chvilku se u nich zdržím, pak jdu nakoupit. Kupuji si roztomilou čokoládku Lindt za 0,99€. Jedu do našeho nejoblíbenějšího Starbucksu ochutnat konečně perníkové latté.

Latté si ovšem vůbec nevychutnávám. Jsem nervózní ze zkoušky. Proto si jednou projedu gramatiku a jdu spát, jsem hrozně unavená. Usínám už před 10.

Ráno se mi vůbec nechce z postele. Jdu se podívat, jakou připravili dnešní snídani. Ale jo, dá se vybrat. Nalívám si pomerančový džus a posnídám müssli. Dala bych si toho více, ale nechci, aby mi bylo špatně. Po snídani chci odevzdat klíče a jít na zkoušku.

"Ale slečno, vy nemáte zaplaceno, bude to 40€"

"Ale to není možné, určitě je to zaplacené!"

Po deseti dlouhých minutách mi dá za pravdu a já můžu jít.

Jsem na místě bojiště. Sedám si dozadu k dveřím. Třída se pomaličku, ale jistě plní. Přesto nás je docela málo, jen 8. Následuje kontrola OP. A jde se na věc. Čtení mi přijde lehčí než minule. Poslech je vždycky pro mě trochu tipovačka. Následuje psaní. První text se mi nepíše moc snadno, napíši přesně 180 slov, což je minimum. U druhého textu se poměrně rozepisuji...

Po krátké pauze je na řadu mluvení, na které si docela věřím. Tuto část jsem jako jedinou poprvé splnila. V první části mám pět minut sehrát rozhovor. Mám cestující (moje zkoušející) něco povědět o památkách Brna. Tak to snad bude jednoduché. Zaplním půlku potítka památkami a myslím si, že mám vybráno. Třetí část mám obhájit, zda jsou domácí úkoly důležité pro děti nebo zda-li jsem pro jejich zrušení.

Jdu na věc. Bavíme se o Brně. Mluvím o našem krásném Petrově. "Ale to mě nezajímá." Cože?A naše radnice? "Taky ne."Zkusím jí krátce povědět o legendách, které jsou na radnici vidět. Říkám jí o našich nádherném orloji. O těch, na kterých není poznat, kolik je hodin. Konečně něco zabírá.

Na druhou část dostávám před sebe obrázek studenta v obleku obleženého v knihami. Vymýšlím si příběh o klukovi, co se neučil, tak se to snaží dohnat o maturitním dni. V celku mluvím blbosti, ale hlavně se snažím mluvit...

A s třetí částí ústní části jsem spokojená nejvíce. Moje argumenty, proč mít domácí úkoly se zkoušející líbily.

"Tak tohle je všechno, za týden budou známy výsledky."

A tak za týden běžím ze školy ke schránce. Nic. A tak další den taky běžím. Nic. A další den taky... Až tak běhám ke schránce 2 týdny. A tak sbírám poslední dávky odvahy a volám do školy. "Nedošly? Hmm, to je divný. Tak já vám výsledky ráda řeknu, když potkáte na drátě ... Po dvou minutách se ze sluchátka ozve: Jste tam ještě? Už jsem to našla. SIE HABEN BESTANDEN = USPĚLA JSTE!! To není možné. :) "Jste paní Diatková, ne?" "Ja." "Tak to jsem našla správně, opravdu jste uspěla, přeji pěkné svátky!"