B2 zkouška

Po mém neúspěchu z loňského dubna jsem se dlouho opravnému pokusu vyhýbala. Říkala jsem si, že to podruhé zkusím po mém pracovním pobytu v Rakousku v září. Nicméně září přišlo a já se věnovala jiným aktivitám a na zkoušku se nepřihlásila. V říjnu jsem si četla podmínky k přijetí na vídeňskou univerzitu a ačkoliv mi holky tvrdily, že žádnou zkoušku nepotřebuji, je nově napsaná v podmínkách pro přijetí. V listopadu mi taťka navrhl, ať se někam přihlásím na zkoušku už v prosinci, abych se v lednu mohla v klidu věnovat k uzavírání známek ve škole. Bohužel, pražský termín se mi nehodil z důvodu krátké předvánoční dovolené, a tak jsem se přihlásila do města, které znám jako své boty, do Vídně. Výhodou bylo, že se zkouška skládala jen jeden den. Poučena z ranních zácp si bukuji hotel necelý kilometr od zkoušky.

Už od úterního rána jsem strašně nervózní. Bojím se, jak to celé zvládnu. Chtěla jsem stihnout ještě matematiku ve škole (jsem vzorná studentka :D), proto jedu pozdějším autobusem. Ovšem díky pozdějšímu příjezdu budu muset vše bez problémů najít. A já moc orientační smysl nemám. Radši si ještě zkontroluji ve škole všechny materiály. Kontroluji hotel - a náhle vidím - hotel má check-in jen do 6. Ale to já přece nestíhám!!! Počkat, ale není to blbost? Vždyť když jsem jezdila s taťkou po závodech a v nějakém hotelu přespávali, tak jsme v hotelu příjížděli většinou později... Píšu e-mail, zda-li můžu přijet později. Obratem mi
odepisují, že to není žádný problém. I tak mě odpověď ještě více znervózní.

A čím potěšit rodiče? No přece práškami na akci :D

Cesta žlutým autobusem probíhá v pohodě jako vždy. Vystupuji v Prateru, kupuji si rychle 48-hodinovou jízdenku a mizím v díře do metra. Rychle prokličkuji k U2, která téměř ihned přijíždí. Nasedám a jedu směr Karlsplatz. Bohužel, místo, kde vystupuji, moc neznám, a tak se modlím, aby směr, kterým se vydávám, byl ten správný. Mám štěstí a i tramvaj jede vzápětí. Bohužel mám smůlu, přijíždí ta stará, která nemá ukazatel zastávek, takže musím dávat bedlivý pozor, abych správně vystoupila. To se mi daří a já konečně vystupuji na místě, kde má být zkouška. Jenže, nevím, kam se jít a na zaplacení zkoušky mi zbývá pouhých 40 minut. Mám napsané jen názvy ulic, po kterých mám jít. Jenže absolutně nevím, kterým je to směrem. Doma jsem sice studovala mapu aspoň půl hodiny, nicméně mi to vůbec nepomohlo. Po 10 minutách, kdy jsem se několikrát vracela, nacházím ty správné ulice. A pak jsem i na ulici, kde by měla být moje škola. Juchuu, cesta mi zabrala jen 20 minut, škola má pořád ještě otevřeno! Ve škole se mnou vypisují ještě nejprve nějaké papíry, stvrzenku o zaplacení a podobně. Poté jsem trochu poučena o zkoušce. Paní sekretářka mě ještě upozorňuje, že písemná část je extrémně těžká. Pak mě upozorní, abych byla na zkoušce včas a popřeje mi hodně štěstí. Jdu do hotelu se ubytovat. Naštěstí, hotel není těžké najít, stačí jít pořád rovně. Na recepci už na mě čekají, vyplňuji opět formulář, tentokrát o ubytování, dostávám klíče. Jdu do pokoje odložit tašky a za 2 minuty už jdu do víru velkoměsta. Nejprve si jdu nabít kredit do Hoferu. Nenapadne mě nic jiného, než jet do místa, kde jsem bydlela o prázdninách. Hofer tam je, tak aspoň nebudu bloudit. A protože jsem necelý kilometr od Donau Zentrumu, jdu pozdravit mé bývalé spolupracovníky. Chvilku se u nich zdržím, pak jdu nakoupit. Kupuji si roztomilou čokoládku Lindt za 0,99€. Jedu do našeho nejoblíbenějšího Starbucksu ochutnat konečně perníkové latté.

Latté si ovšem vůbec nevychutnávám. Jsem nervózní ze zkoušky. Proto si jednou projedu gramatiku a jdu spát, jsem hrozně unavená. Usínám už před 10.

Ráno se mi vůbec nechce z postele. Jdu se podívat, jakou připravili dnešní snídani. Ale jo, dá se vybrat. Nalívám si pomerančový džus a posnídám müssli. Dala bych si toho více, ale nechci, aby mi bylo špatně. Po snídani chci odevzdat klíče a jít na zkoušku.

"Ale slečno, vy nemáte zaplaceno, bude to 40€"

"Ale to není možné, určitě je to zaplacené!"

Po deseti dlouhých minutách mi dá za pravdu a já můžu jít.

Jsem na místě bojiště. Sedám si dozadu k dveřím. Třída se pomaličku, ale jistě plní. Přesto nás je docela málo, jen 8. Následuje kontrola OP. A jde se na věc. Čtení mi přijde lehčí než minule. Poslech je vždycky pro mě trochu tipovačka. Následuje psaní. První text se mi nepíše moc snadno, napíši přesně 180 slov, což je minimum. U druhého textu se poměrně rozepisuji...

Po krátké pauze je na řadu mluvení, na které si docela věřím. Tuto část jsem jako jedinou poprvé splnila. V první části mám pět minut sehrát rozhovor. Mám cestující (moje zkoušející) něco povědět o památkách Brna. Tak to snad bude jednoduché. Zaplním půlku potítka památkami a myslím si, že mám vybráno. Třetí část mám obhájit, zda jsou domácí úkoly důležité pro děti nebo zda-li jsem pro jejich zrušení.

Jdu na věc. Bavíme se o Brně. Mluvím o našem krásném Petrově. "Ale to mě nezajímá." Cože?A naše radnice? "Taky ne."Zkusím jí krátce povědět o legendách, které jsou na radnici vidět. Říkám jí o našich nádherném orloji. O těch, na kterých není poznat, kolik je hodin. Konečně něco zabírá.

Na druhou část dostávám před sebe obrázek studenta v obleku obleženého v knihami. Vymýšlím si příběh o klukovi, co se neučil, tak se to snaží dohnat o maturitním dni. V celku mluvím blbosti, ale hlavně se snažím mluvit...

A s třetí částí ústní části jsem spokojená nejvíce. Moje argumenty, proč mít domácí úkoly se zkoušející líbily.

"Tak tohle je všechno, za týden budou známy výsledky."

A tak za týden běžím ze školy ke schránce. Nic. A tak další den taky běžím. Nic. A další den taky... Až tak běhám ke schránce 2 týdny. A tak sbírám poslední dávky odvahy a volám do školy. "Nedošly? Hmm, to je divný. Tak já vám výsledky ráda řeknu, když potkáte na drátě ... Po dvou minutách se ze sluchátka ozve: Jste tam ještě? Už jsem to našla. SIE HABEN BESTANDEN = USPĚLA JSTE!! To není možné. :) "Jste paní Diatková, ne?" "Ja." "Tak to jsem našla správně, opravdu jste uspěla, přeji pěkné svátky!"