Je 5 hodiny ráno. Vstávám, čeká mě první den v nové práci a cizí zemi a já tam nechci být pozdě v práci. Nacházím se v Klagenfurtu, kde jsem doprovázela tátu na závodech, a kterýmě do Vídně odveze. Ubytování se mi nepodařilo o den dřív zamluvit, v neděli se prostě v Rakousku nepracuje a basta. Nejprve musíme sbalit stan, poté vyrážíme. Cesta je docela klidná. Jenže pak začne rádio hlásit první nehodu. Mám pocit, že se namístě sesypu! Nesnáším, když chodím pozdě, navíc první den do nové práce? To jsem nevěděla, že to horší ještě přijde... Nehodu se nám podaří objet, na benzínce rychle do sebe ládujeme snídani. Jsme u Vídně, mám vyhráno?
Vjíždíme do Vídně. Nacházíme se v uličce a stojíme ... v koloně aut. Začínám nervit. To nestihnu! Z červených semaforů začínám šílet! Co budu dělat? Mám dvě možnosti. Jet na ubytovnu nebo rovnou do práce. První možnost má dost velké úskalí, kdy se teda ubytuji? V kanceláři bývají jen do 12. Průser. Budu nejprve muset na ubytovnu. Bohužel, navigace nám neukazuje rozumné objížďky. Zatímco na navigaci nabíhají minuty, honí se mi hlavou černé myšlenky. Bojím se, že mě vyhodí. Aneb co mají dělat s jednou Češkou, která neumí přijít včas a ještě neumí německy? A zájemců mají tisíce... Konečně jsme dojeli na místo, je 9:30, právě jsem před ubytovnou. Je zavřeno a nedaří se mi dovolat. Mám vybitý telefon, beru taťkův a volám paní domu. Po chvilce je vše vyřízeno, jede se do práce! Naštěstí je to jen kilometr. Je 9:58. Ale kde je Mekáč? Poté, co obkroužím 2x celý obchoďák, zjišťuji, že jsem za mostem, na špatné straně. Rychle přebíhám. Mc Donalds´ najdu již snadno. Jdu na kobereček k Nathy. Naštěstí, to bere v klidu. A zbytek příběhu už znáte, ano, tady jsem prožila nejlepší 2 měsíce prázdnin!
P. S. Článek věnován Vídni 2013, za chvilku mě čeká zařizování Vídně 2014. Držte palce, ať mi vše vyjde.
Žádné komentáře:
Okomentovat